Performativní mikrovstupy před divadelním představením jsou interpretací odrazu nás v době, která je oponou groteskního přeludu všednosti smyslů.

Ksicht bez tváře

Na světě jsou místa, která nikdy neuvidím. Mnohá jsou vzdálena tisíce kilometrů. Některá nejsou dál než pár milimetrů. Člověk nikdy nevidí sám sebe celého. Oči mu dají jistý výsek k pozorování sebe sama, ale nikdy mu nedají možnost prohlédnout své tělo ze všech úhlů. Jsme dobrými pozorovateli ostatních, ale my sami jsme objektem jiných pozorovatelů, ne však sebe sama.

Kdyby nám příroda nedala možnost pozorovat svůj odraz, nikdy bychom se nebyli schopni identifikovat. Jsem tajemným objektem, který se poznává na odrazu. Rozum, duše, tělo, já obývají stejný objekt, ale nikdy se nemohou potkat, prohlédnout nebo se dotknout. Ona individualita vytváří mou osobnost, ovšem nelze ji zhmotnit tak, jak zhmotníme myšlenku v knize nebo tvář na portrétu.

Před tisíci lety člověk odhalil svou tvář na hladině vody a začal hledat způsoby, jak se neustále sebepozorovat. Dnes jsme v tom mistři, dnes tváří v tvář nalháváme filtrační berličkou sterilní umělé dokonalosti. Strach, který nás obklopuje, je stejný jako zvlněná tvář na vodní hladině, která v okamžiku zmizí. Když se skloníte k vodě, abyste pozorovali svojí tvář na vodní hladině, postupně se vám vžene krev do tváře a bolest vás odrazí nazpět.

Jan C. Löbl & Ateliér Oděvní a textilní design fakulta umění a designu Ústí nad Labem